Ať tě kroupa nepraští

"Půjdeš se mnou na hřiště?" poprosí Martinka svého staršího brášku jednou v sobotu, když svítí sluníčko a venku je krásně. Petrovi je už dvanáct a nechce se mu chodit po hřišti se šestiletou sestrou, jenže to maminka nepochopí, a tak hned poroučí "Dávej na ni pozor, ať se jí nic nestane." A tak jdou. "Budu se houpat na houpačce." říká Martinka na hřišti a hned běží k houpačkám. Snaží se rozhoupat, ale moc jí to nejde. "Počkej, rozhoupu tě." nabízí Petr a houpačka už letí tam a zpět, tam a zpět "Ještě, ještě" křičí nadšením Martinka a směje se na celé kolo. A tak Petr přidává a rozhoupává houpačku ještě víc. Tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět a najednou... co se to děje? Houpačka se zhoupne moc, Martinka se neudrží a pustí se držadel "Pozor!" stihne ještě Petr vykřiknout v obavě, že sestra spadne na zem, jenže Martina místo aby padala, letí vzhůru a do dálky. Zhoupnutí bylo tak veliké, že ji vymrštilo rovnou do oblak.

Žuch - ozve se, když Martinka přistane na něčem hebkém a měkkém. "Kde to jsem?" rozhlíží se kolem sebe. "Jsi na mraku." oznámí jí hluboký hlas "Tedy na mě. Já jsem mrak a pluji tady po nebi už pěknou chvíli." "Dobrý den." pozdraví Martinka, protože je slušně vychovaná "Prosím, pane mraku, jak se dostanu zpět na zem?" "Teprve jsi přišla a už bys chtěla odcházet?" diví se mrak "Já tam dole mám brášku. Petra. Určitě má o mě strach. A navíc bude mít doma pěkný malér, jestli nepřijdeme včas k večeři."