Bába na lopatě

"To je krása." žasla lopata a kochala se sněhovou nadílkou. Nebyla to lopata obyčejná, ale velká, právě na sníh určená. "Krajky na stromech a peřina na zemi, úplně jako z obrázku. To by byla škoda odklízet." říkala si lopata "Nechápu, proč to lidé neustále zametají a odhrnují, když je to tak krásné. Dobře, trochu to studí, ale od toho mají boty, aby je nezáblo do palců." a pak se lopata rozhodla "Nic odklízet nebudu. Nechám lidem tu sněhovou parádu hezky neporušenou, ať si ji užijí, co nejdéle to půjde. Určitě budou moc rádi a poděkují mi." 

Jenže ne všichni lopatě děkovali. Děti ano. Děti si užívali brouzdání závějemi i kluzko pod nohama a vískaly "Júúú, to je parádní zima. Júú, to se parádně staví sněhuláci" ale s dospělými, to jako obvykle bylo složitější. Paní Malá hudrovala, že jí to klouže, pan Koníček zase, že mu auto odmítá poslušnost, mladá maminka si zase stěžovala, že nemůže vyjet s kočárkem. Zkrátka každý si vymyslel nějaký svůj důvod, proč se zlobit. Tedy aspoň tak si to říkala lopata "Všichni si jen vymýšlejí, aby mohli nadávat. A nikdo si neváží toho, jaký dárek ode mě dostali. Ale počkejte, nevděčníci, za chvíli přijde jaro a ze sněhových závějí vám zbudou jen blátivé kaluže."

A tak to trvalo několik týdnů. Zima nepolevovala, sněhu i ledu bylo všude habaděj a mrzlo a mrzlo. Pár lidiček se snažilo sněhovou lopatu přemluvit, ať odklidí alespoň hlavní cestu anebo aspoň jeden chodník, ale lopata nic. Jednak proto, co na začátku řekla a pak taky proto, že se jí lenošení začalo převelice líbit. Nemusela se, jako jiné roky, vůbec namáhat a dřít se s těžkým, studeným nákladem.

Ráno, po zvlášť mrazivé noci, si to ulicí vykračovala babička Dubinková, které děti neřeknou jinak než Dubinka. No vykračovala si... spíš se šourala. Pomaloučku a opatrně. Špatně se jí chodilo za každých okolností, ale teď to pro ni bylo o to horší. Dávala si pozor, aby jí náhodou na ledu nepodklouzla noha. Ale i když si dávala pozor jaký chtěla, jestli jí snad ještě čertovo kvítko nohu nastavilo, já nevím, sklouzla se na ledové skluzavce a už ležela na zemi. Taška, kterou nesla, se celá rozsypala a babička Dubinka ležela na zádech jako brouček na krovkách. "Pomozte mi, prosím" volala a snažila se vyškrábat vzhůru - nešlo to. A jako na potvoru kolem zrovna nikdo nešel a babičku neviděl.