O lineckých kolečkách

Maminka Nováková každý rok peče plnou mísu lineckého cukroví. Z těsta vykrajuje kolečka nebo hvězdičky, do některých ještě udělá menší kolečko nebo hvězdičku, a potom je slepuje marmeládou. Udělala to tak i letos, jenže ouha... jedno plné kolečko jí zbylo. Jedno kolečko je navíc a nejde do páru. "Aničko, pojď si to sníst." Zavolala na dcerku a šla si umýt ruce od marmelády. "Cože? To není fér, aby každý měl svou druhou půlku a já ne." Vyjeklo kolečko "sníst se jen tak nenechám." A hup, už bylo z plechu venku. Znova hup, a už bylo na okně a rychle pryč. "Budu chodit tak dlouho, dokud tu svou druhou půlku nenajdu." Umínilo si kolečko a muselo si dávat pozor, aby mu na zledovatělém chodníku nepodklouzly nohy. 

Linecké cukroví se peklo v mnoha domácnostech, ale všude byla kolečka do páru. Ať naše kolečko nakukovalo do kterého okna chtělo, všude vidělo jen páry slepené marmeládou a vyskládané na mísu jako vojáky. Chodilo dlouho a mělo strach, že se Vánoce přeženou jak voda a ono žádné druhé kolečko nenajde.

"Ale ne!" vykřikla maminka Bláhová, když vytahovala z trouby poslední plech s cukrovím. Tentokrát si jen na minutku odskočila a plech se celý připálil. "Tohle se nedá jíst." Hubovala a nemilosrdně připálené cukroví z plechu smetla do sáčku, aby jím později nakrmila ptáčky v krmítku.

Ptáčci měli z cukroví ohromnou radost a vůbec jim nevadilo, že je trochu očouzené. Byla ho spousta a krmítko bylo malé, a tak se stalo, že jedno kolečko s hvězdičkou uprostřed z krmítka vypadlo rovnou na hromadu sněhu. "Skvělá příležitost k výletu." Pomyslelo si, a vydalo se rovnou za nosem.